Paraša Vajetze

V naší paraše nám tora vypráví, že Jakov, naš praotec vyšel z erec Israel a šel do Charanu, k Lavanovi aramejskému. Na začátku své ccesty, tam, kde vyšel ze země Izrael, nám tora uvádí že  Jakov " jifga bamakom". Jakov okamžitě hledal ha makom. Makom je jedno z jmen Hashem. Jakov hledal giluj elokut, zjevení b-ží, zjevení Hashem, a také se mu toho dostalo...ve snu.  Poté nám  popisuje, jak se dostal k Lavanovi, jak u něj sloužil a  pracoval dvacet let , oženil se a založil zde dvanáct kmenů a vypráví tora dále, jak při návratu z Charanu do erec Israel, cestou, vyšli Jakobovi vstříc  andělé, poslové b-ží. 

 Tora není knihou příběhů, to ne. Tora má své jméno od podstatného jména horaa, což hebrejsky znamená učení, předpis,pokyn nebo i návod. Hebrejsky nám na to stačí jedno slovo. Příběh toho, co všechno se pak Jakobovi událo, je pro nás "školením", návod, jak my se máme zachovat. Když náš praotec Jakov opustil svatost izraelské země, ješivu ve stanech Šema a Evera a odešel do Charanu, tak stejně tak tora přikazuje jednat každému jehudi. Nemá se člověk uzavřít ve vlastních čtyřech zdech tory,  ale má vyjít z "erec Israel", to znamená  opustit místo tory a svatosti, a jít do míst, která jsou duchovně nízká a vzdálená a právě tam se zabývat všemi výzvami života podle tory, potýkat se s Lavenem aramejským ( jak víme byl ramai..podvodník)  a právě tam jednat a být hlavně aktivní v tom, přibližovat druhé židy k tóře, být zrovna tam cadikem, šířit jehadut a nenechat se odradit, jako praotec Jakob v Charanu.  A vidíme ,že při návratu Jakoba z Charanu, zrovna z toho nízkého místa, kde byl Jakob tak dlouhou dobu usilovně činný podle tory  dostalo se mu velké výsady. Nemusel pátrat po zjevení elokut, jako při příchodu do  Charanu,ale " ve jifgeu bo malachei elokim" andělé ,boží poslové mu sami vyšli vstříc!  Andělé a Kadoš baruch hu sami vyhledávají Jakoba, přicházejí k němu a potkávají se s ním. Jákov dosáhl zjevení elokut daleko vyššího a to ve stavu bdělosti a ne ve snu.

 Když působíme  zrovna v Charanu a jsme aktivní, šíříme ve světě jidiškeit a toru a přibližujeme k ní další jehudim, tak to, že člověk vyšel z ješivy nepředstavuje pokles, jeho duchovní úpadek, ale naopak, Jakov dosáhl  úspěchu jak materiálně tak duchovně, praávě v Charanu. Va jifrotz haish meod meod. - Tak se ten muž převelice rozmohl...- vypráví nám o něm tora.  Každý jehudi, v čase, kdy se nachází v erec Israel to znamená ve svatosti, tak je li uzavřen jen ve svých duchovních záležitostech a zabývá se jen sám sebou a je jedno, jak velký může být, tak se nedostane na tak vysoký stupeň, jakého dosáhne úsilím a konáním v Charánu. Když vyvine úsilí a vyrazí do světa a zabývá se ostatními židy a přibližuje je k toře, tak získá zásluhu nezměrně vyšší a uspěje materiálně i duchovně a dostane se na daleko vyšší duchovní stupeň než předtím. Śabat šalom

Preklad: Chava Jerochim

 Svetlo vsude by Jair Jerochim

Parašat Vajera

Když se Hashem chystal obrátit město Sodomu ( Sdom), snažil se praotec Abraham ze všech sil město zachránit, jak nám potvrzuje pasuk : "A přistoupil Abraham a řekl: to zničíš spravedlivého společně s hříšníkem?"

Raši to komentuje:" Abraham použil tyto způsoby , tvrdou řeč, smířlivou řeč , modlitbu."

Avraham se pokusil město Sodomu a lidi v něm zachránit všemi prostředky. Nejdříve promluvil k Hashem zhurta (tvrdě), potom smířlivými slovy a poté se naň obrátil modlitbami a prosbami . Použil zkrátka všechny prostředky k tomu , aby zachránil všemi svými silami a možnostmi město s lidmi od hrozného soudu.

Abraham je  B-hem zván  " Abraham,co mě miluje". Jestliže je to tak, tak jak on,který ve všech zkouškách dokázal svou lásku k B-hu ,se k němu obrací tvrdými slovy, hovoří zhurta? A nejen to, ale Abraham tvrdými slovy svou řeč započne a ne, jak bychom čekali, že začne nejdříve smířlivou řečí a prosbami ,což bychom čekali  tím spíše, že  Abraham je znám jako "ish chesed", ten člověk, který přímo ztělesňuje laskavost a slitovnost a skutky milosrdenství.

Jenže, jestliže je Abraham postaven do situace, kdy může zachránit životy, když je nad nimi již vysloven těžký soud a již byli vysláni andělé, kteří mají Sodomu vyvrátit, není jiné cesty, než se nesmlouvavě obrátit k B-hu celou váhou a jasně s požadavkem, formulovat jej jasnými slovy, která mohou vyznívat tvrdě, a to vše proto, aby jakkoliv docílil záchrany a zrušil tento hrozivý soud. Abraham nejednal podle nějakého  "kalkulu", ale svůj požadavek předkládá přímo, bez vytáček a zpříma volí jakýkoliv způsob, snaží se ze všech svých sil , dává veškerou svou energii a váhu do svým slov a snahy zrušit soud a zachránit Sodomu. A to přesto, že tyto kroky ,které podstupuje ,jsou v protikladu s jeho vrozenou povahou. Ale to pro něj nepředstavuje překážku, kvůli které by se svých snah vzdal, dělá všechno, co může - a doufá,že něčím z toho uspěje a Sodomu a lidi v ní zachrání.

My, potomci praotce Abrahama, se musíme učit z jeho příkladu. Když jsme postaveni před situaci, kdy je možné a kdy je třeba zachránit "bnei Israel", židovský lid, ať se již jedná o jejich záchranu materiální ,fyzickou nebo duchovní ,jako jejich přiblížení k tóře a micvot ,nesmíme se začít zdráhat a nejprve vypočítávat a vážit možnosti - v těchto situacích musíme jednat a hned, celou svou vahou a energií, musíme vynaložit všechny své síly, i kdyby to bylo v protikladu s naší vrozenou povahou. I kdyby to vyžadovalo tvrdá slova,tak se jim nemáme vyhýbat. (pozn.v kritických okamžicích je třeba umět sdělovat myšlenky jasně.) Musíme vyzkoušet všechny způsoby jako Abraham, učinit všechno, co je v našich silách pro záchranu  židovského lidu.

"Maayan chaj ", zpracované sichot lubavičského Rebe M.M.Shneersona.

překlad rebecin Chava Jerochim 

Lech Lecha

 

Paraša Lech lecha 

"Jdi sobě" .... je příkaz Hashem praotci Abrahamovi - jít! Chůze představuje činnost,

díky které člověk pokročí dopředu a vystoupí někam výš, tedy opak ustoupení zpět nebo stání na jednom místě. Název paraši "Jdi sobě" už sám vypovídá o jejím obsahu, který pojednává o tom, jak se člověk dostane dopředu a vystoupí výš, ale jsou tam i pasáže, které nám popisují negativní situace, které se Abrahamovi staly, situace které představují úpadek,pokles, jako třeba " a nastal v zemi hlad a Abraham sestoupil do Egypta"... situace, které vypadají jako protiřečící postupu a vystoupení o stupeň výš. Místo aby Abraham šel pokročil dopředu, tak klesá?!

Ale je třeba ,abychom věděli, že každý pokles se děje proto, abychom mohli vystoupit výš, než bylo místo, kde jsme se nacházeli předtím ( kol jerida hi le corech aliya).Ha Kadosh Baruch hu, on je tím, kdo řídí svět a každou věc co on činí, činí k dobru...letova. I tehdy, když v naších očích se vše zdá zlé.

Situace, která je těžká a zlá - pokles, vznikla jen proto, aby po ní následovala velká alyia.. vystoupení na daleko vyšší následující stupeň než to bylo před tím. 

Pokles..sestoupení Abrahama do Egypta se dělo jen proto, aby způsobilo to, že odtamtud odejde " s velkým jměním" - "a vzstoupil Abraham z Egypta..obtěžkán zlatem a stříbrem"... To ,že sestoupil do Egypta, byla část dění bezpodmínečně nutná k k tomu, aby po ní mohl následovat výstup a posunutí se vpřed, jak vidíme v dalším dění poté. 

Tak je to i v soukromém životě každého z nás. Někdy prožíváme těžké situace a pády, které vypadají jako dno, ať duchovní nebo materiální a je třeba, abychom věděli, že není proč zoufat, ale vzpomenout, že každý pád, pokles, je k tomu, abychom mohli vystoupit poté výš než jsme byli předtím.

Hashem nás někdy přivede do situace , která vypadá moc špatně a jako pokles, ale je to pro to, abychom se tím posunuli vpřed a pokročili v životě na lepší vyšší stupeň, než jsme byli předtím. Tak je to i v životě Israele jako národa: Nacházíme se v pozici a stádiu vyhnanství, galutu. Galut se jeví jako velikánský pokles, ale musíme pamatovat, že pokles galutu je jen stadiem , po kterém následuje velký výstup, velká alyia ,, veliké a úplné vysvobození... GEULA!

Přejeme vam hezký šábes,

Rabín Jair Jerochim 

Překlad : Rebecin Chava Jerochim

Parašat Noach (Noe)V

 

Dnešní paraše Noach se dočítáme o velké vodě, potopě, která zatopila svět. Potopě se také říká "voda Noachova". To se zdá zprvu zcela nepochopitelné. Proč by se měla potopa nazývat Noachovou vodou? Noach jak známo, nebyl vůbec vinen přivedením potopy na svět. Proč tedy? Odpověď uvádí svatá kniha Zohar: " Protože se Noach nemodlil za svou generaci, nazývá se potopa jeho jménem." 

To znamená, že sice Noach nebyl vinen přivedením potopy, vždyť přece on, jeho žena, synové i ženy jeho synů byli před potopou zachráněni, ale bylo na něm se za svou generaci modlit. Měl se zastat lidí své generace a přivést je k pokání a ne se vydělit od světa a uzavřít se v arše. A když se uchýlil do archy, tak i když tak činil na pokyn Svatého budiž požehnán,který ho vybídl: "vstup do archy" - je přesto jen proto, že se nemodlil za lidi ve své generaci , spjato jeho jméno palčivým výrazem " Noachova voda" s potopou. Neboli potopa se jmenuje po něm.

Odtud vyplývá pokyn naší generaci , pro každého jednoho z nás: Každý,i kdyby sám byl dokonalým cadikem, musí dát pozor na jednu věc! Nejedná správně, i kdyby ho pobídl b-ží příkaz, pokud se jen uzavře sám ve svých čtyřech stěnách a nestará se o druhé a málo se stará o to, co musí vykonat pro svou generaci.

Musíme se zamyslet. I když i sám Noach, který byl úplným cadikem ve své generaci a žil před darováním tory - je nazýván a spjat tak palčivým výrazem s potopou, tak tím spíše my, kteří existujeme už po darování tory, a víme, že každý jeden z Israele ručíme jeden za druhého, že neseme spolu s druhými za sebe vzájemnou odpovědnost, musíme vědět, že musíme myslet na všechny v této generaci. Modlit se za ně, hájit je ještě před tím, než učiní pokání a poté je pak vrátit " be teshuva". Člověk se nemá spokojit jen s tím, kam došel a kam se sám dostal, ale musí mu ležet na srdci a starat se i o dobro druhých. Nemá se nechat odradit myšlenkami, zdali se mu jeho snahy podaří, či ne. Musí vykonat to, co se od něj žádá. A obvykle je to tak, že když se člověk do něčeho opravdu pustí, tak uspěje. A obvzvášť chasidé, kteří znají ,že jim je k dobru výnos a slib od Admor Hazaken ( Rabi Shneur Zalman Shneerson , Baal haTanya) , že ve všech aktivitách, které jsou vykonávány coby záležitosti tory a micvot - bude mít ruka chasidů navrch, to znamená, že úspěch je nabíledni. K srdci si tento odkaz paraši Noach můžeme vzít právě teď a konat! Ať se dočkáme dobrých a těch nejlepších zpráv! Příchodu spravedlivého krále Mesiáše a úplného vysvobození.

Shabat shalom 

Z výběru zkrácených sichot Lubabičského Rebe uvedených v knize Mayan chaj, přeložila Chava Jerochim

Parašat Haazinu - ŠABAT (T)ŠUVA

 Rebe Lubavič jednou vyprávěl: Když mne můj učitel, melamed, učil o důležitosti paraši Haazinu, vyprávěl mi tento příběh. Rabi Moše ben Nachman, zvaný Ramban, měl žáka a jeho jméno bylo reb Avner. Ale stalo se, že tento žák jednoho dne opustil cestu víry a tóry. Stal se z něho poté mezi nežidy úspěšný a  důležitý člověk. Jednou mu přišlo na mysl, jak by nejlépe projevil svou nesnášenlivost a nespokojenost vůči judaismu. Bylo to uprostřed  dne Jom Kipur. Avner dal poslat pro rabi Rambana s tím, že je to velmi naléhavé a neodkladné. Když k němu rabi Ramban přišel, před jeho očima zařízl Avner vepře, uvařil ho a před jeho očima ho jedl... R. Ramban cítil bolest  a zpytoval Avnera, co ho přivedlo do  takového stavu , že opustil svoji víru. -" Když chceš vědět " ,odpovídal Avner, "tak  jeden tvůj výklad, který jsem od tebe slyšel. Jednou jsi říkal o paraša Haazinu,že všechny věci světa jsou obsaženy v této paraše a i všechny micvot!Já jsem nevěřil, že je něco takového možné, aby se vše vešlo do tak krátké paraši.- A došel jsem k závěru, že i všechna tvá jiná slova, Rambane, nejsou pravdivá, a tak jsem cestu tóry úplně opustil." Když to Ramban slyšel, řekl: " A já si za tím stále stojím, v paraše Haazinu JSOU obsaženy všechny věci světa!". Divil tomu Avner a řekl: "Jestli je tomu tak, ukaž mi, kde je tam napsáno mé jméno!" Rabi Ramban poodešel stranou a modlil se k Hashem, aby mu to místo pomohl najít. A opravdu našel v brzku pasuk, verš, v kterém bylo naznačeno jméno reb Avnera! "Podívej se sem! Tady , v kapitole 32,  ve verši 26, přečti přesně každé třetí písmenko v každém slově verše a vidíš,  dohromady to dává tvé jméno i s oslovením: Reb Avner!" verš zní : 

"אמרתי אפאיהם אשביתה מאנוש זכרם"

"pozn.český překlad - "Řekl bych, pryč s nimi, jejich památku mezi lidmi vyhladím

 Když to r. Avner uviděl, padl na tvář, litoval všeho, co udělal a rozhodl se hned učinit pokání a vrátit se k víře, učinit" tshuva". Říkal, jak se mi to jen může podařit všechno napravit? Ramban mu řekl, že tak ,že udělá přesně to, co je psáno  v tom verši,:"musíš se postarat, aby na tebe lidé zapomněli". Reb Avner odešel ,najal loď, na které byl  jen on sám a zmizel s tou lodí a už nikdo o něm nikdy neuslyšel.. Naplnil se tím přesně ten verš, v kterém bylo jeho jméno. Co je však velmi překvapující v celém příběhu je to, že Tora r.Avnera oslovuje titulem reb. To je o to nepochopitelnější, když si uvědomíme, jaký byl hříšník, raša, jak zavrhnul svou víru a Toru. Tora nás tady učí velikosti opravdové tshuvy,  pokání, litování hříchu a navrácení k B-hu. I když byl předtím tak zvrhlým hříšníkem, tak poté, co učinil tshuva zcela a úplně, dostal se na takovou úroveń ,na které mu přísluší a to i v Toře samé , přízvisko reb. Když žid udělá tshuva, tak sama Tora jej nazývá reb, i když v minulosti spadl tak hluboko. Dokonce  když spadl na stupeň "raša", velkého hříšníka, tak když udělá opravdovou tshuva, zaslouží si oslovení reb. 

 Tento šabat se nazývá Šabat Shuva, podle haftary  začínající slovy Shuva Israel..navrať se Israeli.až k Hashem, svému B-hu.  Nazývá se také coby poslední šabat před Jom Kipur  v deseti dnech tshuva Šabat Tshuva. Slovo shuva - vraŤ se, je spíše pokynem k navrácení, ale pokyn ještě nebyl naplněn. Tshuva oproti tomu představuje čin, který již bylo vykonán. Jak by tedy příslušelo tento šabat nazývat? Proč ne pouze názvem Šabat Tshuva, který v sobě už vlastně zahrnuje i označení  Shuva, které je jen pouhým pokynem k návratu. Tshuva už zahrnuje vše. I pokyn k návratu i jeho splnění. Přesto se nazývá Shabat Shuva. Rebe Lubavič nám říká, že si máme z toho vzít ponaučení takové, že naše tshuva nikdy není taková, aby nemohla být ještě dokonalejší. Každý, kdo učinil tshuva ví, že ještě může udělat svou tshuva lepší a vykonat ji na vyšší úrovni,ať již do větší šíře či hloubky, vždy můžeme dosáhnout ještě více. A toto poučení si máme odnést z tohoto šabatu, který se nazývá Šabat Shuva. Když si člověk myslí, že pro něj  stačí , co se mu podařilo opravit minulé dny během měsíce Elul, Rosh Hashana, deset dní tshuva a  tento šabat ho čeká šabat menucha, odpočinek a může být v klidu, tak je mu na to řečeno :Šabat Šuva! Člověk se má snažit dostat na ještě vyšší úroveň než na kterou se díky tshuva dostal doteď. Shabat shalom, gmar chatima tova. 

 

 

 

Nicavim

Parašat Nicavim

Všichni spolu jste dnes postaveni před Hospodina, Vašeho B-ha, vaši pohlaváři, vaše kmeny, vaši starší,…každý člověk z Izraele,….. od dřevorubce až po nosiče vody, aby tě nechal vejít ve smlouvu Hospodina, tvého B-ha.

Mojžíš přivedl národ do pozice vzájemného ručení jednoho za druhého – aby mohli vejít ve smlouvu – bylo nutné,aby byli jeden za druhého vzájemně zodpovědni.

“Kol Israel arevim ze ba ze ” –  celý národ Israele ručí vzájemně jeden za druhého.

Který člověk může ručit za někoho druhého? Podle rozumové úvahy by to mělo být tak, že kdo je větší, může ručit za někoho, kdo je menší než on v té či oné věci.  Příklad: pokud chudý požádá o půjčku a ten, kdo mu ji poskytuje se na toho chudého nespoléhá a není si jist, že mu dotyčný může půjčku vrátit a vyrovnat tak svůj dluh, požádá na tuto půjčku o nějaké ručitele. Bude požadovat člověka, který je na tom hmotně dobře, aby se stal ručitelem, aby se stal zodpovědným za to, že ten chudý člověk půjčku navrátí. Takto se to má s ručením.  Zdá se, že by nebylo logické, pokud  by jiný chudý  vzal na sebe ručení za půjčku bohatého. Nemá to zdánlivě žádný smysl, aby někdo menší v nějaké záležitosti byl ručitelem za někoho, kdo má v dané záležitosti větší váhu než on. A přece je nám řečeno, “kol Israel arevim ze baze” všichni ručí navzájem jeden za toho druhého, každý z izraelského lidu, dokonce i ten malý a nejmenší z nejmenších je zodpovědný za každého jiného z izraelského národa, dokonce i za toho největšího z největších. Jak je taková věc možná? Admor ha zaken nám to vysvětluje na první větě z paraša Nicavim , ”vy všichni dnes spolu stojíte”. A sice tak ,že všichni židé jakoby spolu tvořili jednu jedinou postavu, tělo.  V každém těle se nacházejí různé údy a orgány. Přednost hlavy oproti nohám je zřejmá a jasná. A přesto nemůže hlava dojít dokonalosti bez nohou. Pokud, nedej b-že mají nohy nějakou vadu, tak přece celé tělo, včetně hlavy, nemůže být dokonalé,ucelené!  Tělo potřebuje všechny detaily a všechny části těla, aby bylo celé.

Stejně tak izraelský národ –  všichni spolu tvoří jednu ucelenou bytost. Národ tvoří jedinci různých druhů a postavení. Jsou takoví jedinci, jejichž působení se rovná principu nohou a jsou ti, kteří představují princip hlavy. Ale všichni potřebují navzájem jeden druhého. Každý člověk má určitou přednost v nějakém detailu a tak celému tělu je zapotřebí jeho ručení aby celý celek dosáhl obecné dokonalosti. Abyste mohli tvořit jednu společnou bytost, je vás  zapotřebí úplně všech, od vašich “hlav”(předáků) až po “nohy”, drvoštěpy a nosiče vody. To je opravdová jednota izraelského lidu. Abyste mohli vstoupit ve smlouvu, budete ručiteli jeden druhému.  

Rabin Jair Jerochim, podle Rebbe Lubavič

Parašat Ki Tavo a 18 CHAJ ELUL

 

Paraša Ki tavo je předčítána vždy  blízko dne a data,který značíme jako Chaj ELul, neboli 18. Elul. Chaj Elul je dnem narození dvou velkých světel , v tento den se narodili Baal Shem Tov a Admor Hazaken. Paraša Ki tavo a Chaj Elul mají za společné téma lásku k bližnímu, ahavat Israel. Láska k bližnímu tvoří vůbec hlavní základ učení chasidismu ,které nám objevil Baal Shem tov.A  láska k bližnímu  je též srdcem chasidského učení ChaBaD,které založil Admor Hazaken. Proto Admor hazaken  ve své knize Tanya, věnuje celou kapitolu 32,hebrejsky לנ, kterážto písmenka tvoří slovo lev – srdce, učení o lásce k bližnímu. Láska k bližnímu ,ahavat Israel, je  zdůrazněna také v paraše Ki tavo.

„A přijdeš-li do země, kterou ti Hashem, tvůj B-h dává dědictvím, dobudeš ji a usadíš se v ní….vezmeš z počátků plodů země,které sklidíš …a přijdeš ke knězi….a budeš se radovat ze všeho dobra, které ti dal Hashem“…Na tomto místě je zmíněna  micva (příkaz) přinášení prvotin. Ke slovům "přijdeš- li do země …a zdědíš ji a usadíš se v ní“, nám podává  Rashi vysvětlení že znamenají to, že dokud zemi neobsadí a nerozdělí si ji, netrvá povinnost odvádět  prvotiny. Celý proces dobytí a rozdělení země , rozdělení každému jeho dědický podíl,  trvalo celkem 14 let. Během těchto let připadl každému židu díl, území země Israel do dědictví. Byli ale židé, kteří dostali své území a podíl  do dědictví ještě před uplynutím čtrnácti let – ti dostali povolení orat a sít ve své zemi, jíst z jejich plodů, ale ještě se nestali povinnými přinášet z ovoce prvotiny, bikurim. Jen poté, co  v š i c h n i   židé obdrželi do dědictví svůj díl země, a všichni mohli orat a sít a jíst z jejich plodů, teprve tehdy se stali všichni povinými přinášet prvotiny.  Tak jak to rozebral ve svém komentáři Rashi, že dokud neobsadí zemi a nerozdělí si ji, nemají povinnost prvotiny odvádět.

-Proč nepřinesl každý žid provotiny z ovoce hned poté, co mu je země začala plodit?

- Proč bylo potřeba čekat až každý obdrží dědický podíl v zemi a jen poté začali přinášet prvotiny?

Micva bikurim, příkaz přinášení prvotin se má totiž plnit s velkou radostí a velkým potěšením, radováním se z izraelské země a z jejich plodů, kterými byla obdařena, tak jak je zde o tom řečeno : „Budeš se radovat ze všeho dobrodiní, kterým tě B-h obdařil. – A jak by by mohl mít žid radost a velké potěšení ze země a jejích plodů, dokud jsou tu druzí židé, kteří ještě neobdrželi svůj podíl země do dědictví a kteří ještě nemohou svou zemi obdělávat, nemohou zasít a sklízet z jejich plodů.  Žid nedokáže prožívat dokonalou radost ze svých plodů, dokud ví, že jsou tu ještě takoví židé, kteří dosud  neobdrželi svůj podíl země  a kterým na ní ještě nic neroste. Dokonalou radost může žid prožívat  jen tehdy, když ví, že se daří dobře všem, všem ostatním židům. A protože tomu tak ještě nebylo, nemohla být po celých těch čtrnáct let dobývání, rozdělování a obdělávání země radost židů úplná a tak po celou tu dobu neměli povinnost příkaz prvotin plnit.  Podle zákona  smí člověk příkaz prvotin plnit, pouze koná-li ho   s radostí a potěšením.  Jak je psáno: " A budeš se radovat ze všeho dobra...." - ale není-li  dosud  radost úplná, nejde tento příkaz plnit.  A proto netrvala povinnost plnit jej, dokud nebyla země dobyta a rozdělena všem, teprve potom byla radost celého národa úplná a tím mohl každý plnit  příkaz přinášení prvotin způsobem, který předepisuje zákon.

Tohle je láska k bližnímu. Židé milují jeden druhého takovým úžasným způsobem, že  radost jednoho závisí na situaci toho  druhého. A jestliže určitý žid nedej b-že postrádá radost , působí to na zbytek lidu tak, že  ani jejich radost nemůže být úplná. Židovská radost se stává úplnou jen tehdy, když se radost a dobro stávají údělem celého izraelského lidu. A díky zásluze lásky k bližnímu se dočkáme co nejdříve příchodu Vykupitele.

( Přebráno z knihy Maayan Chaj, zpracováných sichot podle sichot Lubavičského Rebe M. M.  Shneersona, Likutei sichot,9.díl, str.152-161. Zpracovali r. S. Silberstrom, r. R. Sachs a r. D. Pevzner.